Na co si dát pozor při sjednávání smluv se spolupracovníky

I když za světoznámými módními značkami stojí většinou význačné individuality, žádná velká věc nevznikla bez týmu schopných spolupracovníků. Pro návrháře je proto zcela nezbytné najít kvalitní spolupracovníky pro realizaci svých nápadů. Smluvní vztahy spolupracovníků s návrháři mají své zvláštnosti vyplývající především ze specifické povahy jejich práce a celého módního byznysu. Důležitá je jak volba vhodného smluvního vztahu, tak i odpovídající úprava vzájemných práv a povinností. Cílem tohoto příspěvku je poskytnout základní doporučení k volbě odpovídajícího smluvního vztahu a také stručnou informaci o základních omezujících ujednáních sloužících k ochraně know-how návrháře. 

VOLBA SMLUVNÍHO VZTAHU

První otázku, kterou musí návrhář při angažování spolupracovníků vyřešit je, jakou formu smluvního vztahu pro spolupráci zvolí. Na výběr má ze dvou možností- těmi jsou (i) občanskoprávní vztah a (ii) pracovněprávní vztah. 

Občanskoprávní vztah

Rozhodne-li se návrhář pro některou ze smluv v režimu občanského práva Tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), nebude situace spolupracovníka zdaleka tak příznivá jako při založení pracovněprávního vztahu. Pokud si to strany výslovně nesjednají, nebude spolupracovník chráněn před brzkým ukončením smluvního vztahu s návrhářem, nebude mít nárok na dovolenou, nemocenskou či další pracovní podmínky stanovené zákoníkem práce Tj. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“) pro pracovněprávní vztahy. 

Naopak z pohledu návrháře přináší občanskoprávní vztah především výhody. Předně je takový vztah mnohem jednodušší ukončit než by tomu bylo v případě pracovněprávního vztahu a pro návrháře je i podstatně levnější. Návrháře bude spolupracovník „stát“ pouze sjednanou odměnu v hrubém (u spolupracovníka/zaměstnance se tato částka navyšuje o 34 % odpovídajících zákonným odvodům). Občanskoprávní vztah dále dovoluje návrháři sjednat se spolupracovníkem různé sankce pro případ porušení povinností spolupracovníka, které jsou v pracovněprávních vztazích výslovně zakázány.

Výhody občanskoprávních vztahů ovšem nemůže návrhář čerpat za každé situace. Právní úprava výslovně zakazuje uzavřít občanskoprávní vztah v případě tzv. závislé práce. Závislou prací je práce, která je vykonávána (i) ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, (ii) jménem zaměstnavatele, (iii) podle pokynů zaměstnavatele a (iv) osobně zaměstnancem (ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce). Pro identifikaci závislé práce používají kontrolní orgány (kromě výše uvedených znaků) dále tzv. podpůrná kritéria, kterým je např. to, že spolupracovník používá nástroje návrháře, pracuje výlučně pro něj a v jeho prostorech, návrhář rozvrhuje pracovní dobu spolupracovníka, apod.. Pokud bude tedy spolupracovník pracovat výlučně pro návrháře, plnit úkoly osobně jménem návrháře a podle jeho pokynů, pak budou naplněny všechny znaky závislé práce a na takový vztah nebude možné uzavřít smlouvu v režimu občanského zákoníku. Stane-li se tak, hrozí návrháři pokuta až ve výši 5.000.000 Kč (Návrháři, právnické osobě, lze uložit pokutu až 10.000.000 Kč, minimálně však 50.000 Kč) za každé porušení (tj. za každého spolupracovníka dle ust. § 139 odst. 3 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“)). Bez újmy nezůstane ani samotný spolupracovník, kterému hrozí pokuta až 100.000 Kč (ust. § 139 odst. 3 písm. c) zákona o zaměstnanosti).

Pracovněprávní vztah

Pracovněprávní vztah je z pohledu spolupracovníků mnohem výhodnější než občanskoprávní vztah, jelikož se díky němu dostávají pod ochranu pracovního práva, jehož stěžejní úprava je obsažena v zákoníku práce. Předně je chráněno trvání smluvního vztahu mezi návrhářem a jeho zaměstnancem, kdy návrhář může skončit tento vztah pouze z úzce stanovených zákonných důvodů. Nad rámec uvedeného má zaměstnanec celou řadu práv stanovených zákoníkem práce (tj. např. právo na dovolenou, nemocenskou, odstupné při skončení pracovního poměru).  V neposlední radě předepisuje zákoník práce i minimální standard pracovních podmínek, které musí návrhář pro zaměstnance zabezpečit (tj. např. povinné přestávky v práci, odpočinek v týdnu). 

Na druhé straně z pohledu návrháře přináší pracovněprávní vztah řadu omezení a povinností, které v občanskoprávních vztazích zcela absentují. Návrhář musí zaměstnanci poskytnout veškeré výše naznačené (a mnohé další) výhody a plnění. Kromě toho není pracovněprávní vztah pro návrháře levná záležitost. Při stanovení mzdy spolupracovníka musí návrhář dodržet zákonné limity minimální a zaručené mzdy a také zaplatit nemalé zákonné odvody z vyplacené mzdy (tj. 34 % hrubé mzdy). V konečném důsledku „stojí“ zaměstnanec návrháře 134 % hrubé mzdy.

V případě volby pracovněprávního vztahu může návrhář se spolupracovníkem uzavřít pracovní smlouvu nebo některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tj. dohodu o pracovní činnosti (dále jen „DPČ“) nebo dohodu o provedení práce (dále jen „DPP“). 

Pracovní smlouva

Pracovní smlouva představuje z pohledu spolupracovníka nejvýhodnější variantu, která mu umožňuje čerpat veškeré výše naznačené výhody stanovené zákoníkem práce. 

Naopak pro návrháře je tato varianta nejvíce omezující, jelikož na něj dopadají všechny povinnosti zaměstnavatele dle zákoníku práce. Na druhou stranu pracovní smlouva na rozdíl od dohod nelimituje délku spolupráce stran a umožňuje využít práci spolupracovníka až v rozsahu 40 hodin týdně. S tím souvisí i trvalý a ve většině případů také výlučný charakter vztahu založeného pracovní smlouvou, díky kterému může návrhář těžit z toho, co zaměstnance naučil bez rizika brzkého ukončení spolupráce ze strany zaměstnance.

Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr

U dohod je pozice zaměstnanců horší než u pracovní smlouvy. Není-li totiž stranami výslovně sjednáno jinak, neplatí u dohod úprava zákoníku práce, pokud jde o nárok na odstupné, dovolenou, nemocenskou či ochranu při skončení pracovního poměru, atd.

Dohody naopak znamenají výhodnější pozici pro návrháře, jelikož nemusí zaměstnancům poskytovat veškerá plnění charakteristická pro vztahy založené pracovní smlouvou a může s nimi i jednodušeji ukončit spolupráci (není-li stranami sjednáno jinak, lze dohodu zrušit bez uvedení důvodu s 15 denní výpovědní dobou). Výhodnější je také režim plateb povinných zákonných odvodů. Uzavřou-li strany DPP a měsíční příjem zaměstnance nepřesáhne 10.000 Kč, povinnost platit odvody vůbec nevzniká.

Zásadní nevýhodou z pohledu návrháře je ovšem omezený rozsah práce na základě dohod. Pracuje-li zaměstnanec pro návrháře na DPČ, nesmí jeho pracovní doba překročit 20 hodin týdně (uvedený limit se posuzuje za celou dobu, na kterou byla dohoda uzavřena; maximálně však za období 52 týdnů). U DPP nesmí rozsah práce zaměstnance překročit 300 hodin v kalendářním roce. 

Omezující ujednání na ochranu know-how

Mezi základní smluvní ujednání k ochraně know-how návrháře patří (i) závazek spolupracovníka k mlčenlivosti a (ii) zákaz konkurence spolupracovníka. Podmínky těchto ujednání se liší dle charakteru smluvního vztahu mezi návrhářem a spolupracovníkem.

Mlčenlivost

Závazek mlčenlivosti v pracovněprávním vztahu

Závazek mlčenlivosti může být sjednán v pracovní smlouvě, DPČ, resp. DPPnebo samostatné dohodě o mlčenlivosti uzavřené mezi návrhářem a zaměstnancem (taková dohoda bývá v praxi označována jako NDA). Jelikož zákoník práce ani jiné pracovněprávní předpisy závazek mlčenlivosti nijak neupravují, je jeho obsah zcela na vůli stran. Nejde však o absolutní libovůli, jelikož základní pravidla pracovněprávních vztahů dopadají také na toto ujednání. Z uvedeného důvodu např. nelze sjednat za porušení závazku mlčenlivosti zaměstnance smluvní pokutu (smluvní pokutu lze v pracovněprávních vztazích sjednat pouze za porušení tzv. konkurenční doložky (viz dále); sjednání smluvní pokuty v jiných případech by bylo nicotné).

Závazek mlčenlivosti v občanskoprávním vztahu

V případě spolupracovníka angažovaného na základě občanskoprávní smlouvy je vůle stran při sjednávání závazku mlčenlivosti v podstatě neomezená. I v tomto případě by však strany měly respektovat základní pravidla slušnosti (v právní praxi označována jako tzv. dobré mravy). 

Zákaz konkurence

Zákaz konkurence v pracovněprávním vztahu

V pracovněprávních vztazích platí obecný zákaz výkonu výdělečné činnosti shodné s předmětem činnosti zaměstnavatele. Tento zákaz lze prolomit pouze předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele (blíže viz ust. § 304 zákoníku práce). Uvedený zákaz vyplývá přímo ze zákona, tj. není potřebné jeho sjednání ve smlouvě mezi návrhářem a zaměstnancem.

V případě zaměstnanců pracujících na základě pracovní smlouvy lze dále sjednat zákaz konkurence dopadající na dobu po skončení spolupráce s návrhářem, a to až na dobu 12 měsíců po skončení pracovního poměru (tzv. konkurenční doložka). Za každý měsíc dodržování konkurenční doložky musí návrhář platit zaměstnanci kompenzaci ve výši alespoň 50 % průměrného výdělku zaměstnance. 

Zákaz konkurence v občanskoprávním vztahu

Pokud jde o spolupracovníka pracujícího na základě občanskoprávního vztahu, je obsah zákazu konkurence na vůli stran. Občanský zákoník stanoví pouze základní „mantinely“ tohoto zákazu, tj. zákaz nelze sjednat na dobu přesahující 5 let a omezení spolupracovníka musí být přiměřené (blíže viz ust. § 2975 občanského zákoníku). V zákazu je potřeba vymezit okruh osob, činností a území, na které má dopadat.  I když to zákon výslovně nestanoví, je s ohledem na zákonný požadavek přiměřenosti zákazu konkurence doporučováno také sjednání finanční kompenzace za dodržování tohoto zákazu ze strany spolupracovníka (zejména má-li zákaz platit po skončení spolupráce stran).

Závěr

Z pohledu návrháře je flexibilnější a finančně výhodnější sjednávat se spolupracovníky občanskoprávní vztahy. V takovém případě je jednoduší ukončení spolupráce a lze i důsledněji vynucovat plnění smluvních povinností spolupracovníků. 

Z pracovněprávních vztahů jsou pro návrháře flexibilnější vztahy založené dohodami (tj. DPP a DPČ). U těchto vztahů je potřeba mít na zřeteli zákonné limity omezující výkon práce na jejich základě.

Volba pracovní smlouvy je z pohledu návrháře finančně a administrativně nejméně výhodná. Avšak zpravidla dlouhodobější povaha takového vztahu umožňuje návrháři zúročit vše, co do spolupracovníka investoval.

S ohledem na specifickou povahu práce v módním byznysu lze doporučit pečlivé ošetření povinností spolupracovníků sloužící zejména k ochraně know-how návrháře (tj. sjednat alespoň závazek mlčenlivosti a zákaz konkurence).

 

Autor: Mgr. Lenka Droscová, advokátka, advokátní kancelář ŘANDA HAVEL LEGAL